Mezinárodní Asociace záchranářských skupin v úzkých!
Tento rok se po deseti letech opět uskutečnilo mistrovství světa v zimních adrenalinových sportech. Místem konání však nebyly tentokrát bezpečné Dolomity, ale jeden z nejobávanějších skalních útvarů – Krkonoše v České republice. Na termín konání 7.–9. 2. 2003 se v těchto horách předpovídal stav nejvyšší lavinové pohotovosti. Mezinárodní asociace záchranářských skupin (IART-International Association Rescuer Teams) proto požádala o pomoc všechny dobrovolnické týmy, které by byly připraveny k záchraně lidských životů. Počátkem února se v naší schránce objevila pozvánka od IART na záchranářskou misi do Krkonoš. Je všeobecně známo, že lidé kolem LT Prosatín takovéto výzvy neodmítají a výjimkou nebyla ani tato akce.
Záchranářský tým se pod hlavičkou LT Prosatín sešel 7. 2. 2003 ve 14:30 na obvyklém místě, tjst. před jídelnou základní školy, odkud se již nedlouho poté muselo vyrazit směr Sněžka, neboť vedení výpravy obdrželo čerstvou informaci o prvních zavalených. Čas s námi opět rozehrál nerovnou partii, ale byli bychom špatnými prosatíňáky, kdybychom se i s tímto protivníkem nepoměřili. Přesun na místo neštěstí probíhal bez větších komplikací, nicméně už v podhůří bylo zřejmé, že na krkonošskou centrálu IART nedorazíme včas. Po chvilce rozmýšlení jsme se rozhodli postupovat podle následujícího scénáře. Přeptat se místních usedlíků, zda existuje nějaká zkratka, kterou bychom se pokusili skalní masív překonat ještě téhož dne, nebo v teple nějakého noclehu posečkat do zítřka a důkladně se připravit na záchranářské práce. Vzápětí jsme zamířili k prvnímu stavení. …postava člověka, jehož břicho vydalo za dvě krosny
Jaké však bylo naše překvapení, když se z něho vyvalila postava člověka, jehož břicho vydalo za dvě naložené krosny a co se nosil jako by mu tady patřilo všechno sakumprásk, od Sněžky až po Jilemnici. Prý nějaký to pán z Trautenberka. Pod horama se ale už vystřídalo pánů, že by je nespočítal. Malí-velcí, tlustí-tencí, ale všichni z panského těsta, jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet. Zdvořile jsme pozdravili a požádali ho o radu v naší záležitosti. Ukázalo se, že by večerní horská túra byla příliš riskantní a proto bude daleko schůdnější někde se ubytovat a přečkat na horách jistě velice nebezpečnou a zrádnou noc. Uvítali jsme nabídku k noclehu na jeho panství, které ale spíš než honosné panské sídlo připomínalo větší chalupu. Přitom se ještě ošíval, že místa tu nemá mnoho a navíc si budeme muset všechno nějak odpracovat. To byste však museli znát Trautenberka abyste věděli, že tím dozajista obmejšlel nějaké neřádstvo. Kdyby byl Trautenberk tak na všechno jako na vymýšlení neřádstev, jináč by mu hospodářství vzkvétalo. Jenomže jemu šly ruce od práce a hlava šejdrem. Co myšlenka to darebnost. Neřeknu nic nového, když vám povím, že od těchto „Trautenberků“ člověku nepřijde nic dobrého. Inu, každý hádá podle své planety… Ale jsme prosatíňáci a vážnost situace velela k tomu, abychom i pobyt s takovými deprivanty jako je Trautenberk přečkali a pokračovali v naší náročné cestě. Hned jak nás vpustil do svého stavení, začal přerývavým hlasem vyprávět svou: „Vy jistě víte jaká je to bída mít panství na horách. Pole samý kámen, louky jeden šťovík, žita jako šafránu, brambor na půl fůry, zima dlouhá a peníze nikde“. A hned nato jako když másla ukrajuje a medu nabírá. Pro obživu a nějakej ten vejdělek se tedy rozhodl, že bude dělat apatykáře, aby pomáhal lidem od nemocí. bude sběr bylinek příjemnou večerní procházkou? A že když nás nechal ubytovat, tak bychom mu měli prokázat nějakou tu službičku. A už se těšil jak se mu posypou krejcárky, jak ty krejcárky vymění za zlaťáky a kolik mu v truhle přibude. I když se nám to příliš nelíbilo, na vybranou jsme moc neměli. Tak jsme přikývli a čekali jsme s čím na nás přijde. Povídal a odmotával přitom slovíčka jako nit z vřetánka, že se tady v okolí vyskytují zvláštní světélkující vománkové pařezy u kterých rostou velmi vzácné noční bylinky. A pokud nechceme aby si to s tím noclehem ještě rozmyslel, musíme mu je přinést, jinak nám ještě ukáže kdo je to Trautenberk. Inu milostpán už jinej nebude, křivej strom se těžko rovná, každej jsme nějakej a páni všelijací… Jenže s bylinkama to není jako s lidma. Lidem poručíš, ale bylinky musíš hledat a taky vědět, kde. To ale Trautenberk netušil, že pro někoho kdo jde hledat nešťastníky pod lavinu, jestli tě ještě jednou uvidím trhat bylinky v mém revíru… je sběr bylinek příjemnou večerní procházkou. Další den jsme tak mohli pokračovat v plném složení.
Po ránu oumrazek, v poledne sluníčko a celý den povětří čerstvé a šťavnaté jak utržená švestka. Jen Trautenberk se ještě neuráčil vstát z postele. Ale co, aspoň byl všude klid a tak jsme mohli dopoledne využít k nácviku zvládání nejrůznějších stresových a krizových situací. K polednímu však vstal a začal komandovat tak, že sakramenty létaly jako dělový koule. Když v tom najednou jakoby zaburácel hrom a zpod mlhového oparu se před námi zjevil Krakonoš. V očích mu hrály čertovské ohníčky a hned se na nás vrhnul jako sršáň. Sotva jsme mu vysvětlili, že na jeho bylinky nás poslal Trautenberk, už ho držel pod krkem. Ten honem vymejšlel jak by zalhal, ale Krakonoš ho nenechal ani pusu otevřít: „Trautenberku jestli tě ještě jednou uvidím trhat bylinky v mém revíru, pozdě budeš litovat, to si pamatuj Trautenberku…“. Poté co se Trautenberk ze všeho vzpamatoval, už nás pakoval ven s tím, že si příště máme hledat nocleh u toho fousatýho prašivky. I přes ztížené podmínky jsme si v terénu dokázali připravit chutný a vydatný oběd a snažili se přijít na způsob, kterak získat zpět svá zavazadla. Náhoda se tomu chtěla, že zanedlouho přišla za námi Trautenberkova čeládka s tím, že milostpán usnul a můžeme si přijít pro naše věci. Jen krátce nám vydržel úsměv na líci, neboť jsme se střetli právě v okamžiku kdy šel na svou odpolední procházku. přes ztížené podmínky jsme si dokázali připravit vydatný oběd Ani si nás nevšimnul a člověk by vsadil Sněžku proti krtičině, že v tom bylo nějaké neřádstvo. Po určité době za námi přišel s nabídkou. Ale to už mu v hlavě bzučely nekalý myšlenky jako vosy v báni. Povídal, že jeho stavení je otevřeno jen tomu, kdo mu přinese drahocenné solné kameny. To už ale Trautenberk viděl truhlice plné zlaťáků, tu vejstavnost, co si za ně pořídí, deset sednic, každá jináč štafírovaná, jíst bude na stříbře a služebnictvo bude chodit v červeném sametu, se zlatými prýmky.
Museli jsme na jeho podmínky přistoupit, pokud jsme chtěli co nejdříve naplnit naše záchranářské povinnosti. V podvečer Trautenberk spokojeně třímal v rukou „své“ solné kameny, ale v okamžiku kdy jsme ho požádali o klíče začal řvát div, byl to těžký úkol otočit kolem ročních období že se mu nepomíchaly sakramenty. Vééén! zaječel Trautenberk a chystal se hrozit těmi nejstrašnějšími tresty, z nichž nejmenší byl pomalá smrt v nejtemnější hladomorně (on teda nemá žádnou), ale něž se dostal k rozsekání na maděru, roztrhání na cucky a upálení zaživa… uprostřed stál Krakonoš, čelo jako bouřkový mrak a z očí mu šlehaly klikaté blesky. Během chvilky Trautenberk přišel nejen o solné kameny, ale musel nám také udělat teplou večeři. Svět sice není tak úplně spravedlivě zařízenej, ale pořád ještě platí, že zlý oumysle mívají špatný konce. Aspoň tady na Krkonoších.
Popravdě řečeno naše záchranářská mise zatím spěla k fiasku, ale doufali jsme, že by nám snad mohl pomoci ten, kdo odnepaměti vládne Krkonoším. On Krakonoš je sice pán hor, ale cejtění má lidský. Tmou jsme se pustili za ním. Věděli jsme kde má Krakonoš svoje hospodářství: sklepy ve Vlčích jámách, sýpky v Obřím dole, ale to nejhlavnější je v Kotli. Tam v jeskyních, za železným zámkem a kamennou závorou co se odemyká na slovo, chrupou na palandách mrazy, cinkají kroupy, popiskují větry z dřímoty a ve spánku se převaluje mlha. Ale muselo to být Krakonošovo slovo, jináč by se už dávno našel nějaký nemrcouch a sklízel co nezasil. I pro Krakonoše samotného, by to byl těžký úkol otočit kolem ročních období, proto jsme mu bez váhání pomohli a za oplátku nám prozradil, zpráva pro IART – kolonka zachránění: počet 2 že se tady vyskytuje hora, kde jsou poklady ve zlatě, stříbře a drahém kamení. Jenom se musí znát zaříkadlo, aby se hora otevřela…
Na neděli si Krakonoš přivstal. Sfoukl mlhu do kotle, aby se mu necourala po kopcích a taky aby bylo na práci líp vidět, ono sluníčko bylo touhle dobou ještě mdlé, malátné a světla bylo od něj pomálu a vydal se do obřího dolu, kde měl svou stodolu, špejchar a sýpku a v nichž nashromáždil letošní zimu. Dopoledne jsme navázali kontakt s IART a pustili jsme se do hledání několika nešťastníků. Měli jsme kliku, a tak v kolonce zachránění jsme pak ve zprávě zaslané na IART mohli uvést počet 2. Situace však byla zvláštní v tom, že ani jeden ze zachráněných nemluvil. co by mohlo býti oním zaříkadlem? Tento jev musel mít nějakou příčinu, proto jsme se s nimi dohodli, že nás dovedou na místo kde ztratili řeč. Dokonce nám naznačovali cosi, co by mohlo býti oním zaříkadlem o kterém hovořil Krakonoš. Jako puzzle jsme si začali skládat mozaiku událostí a tím rychleji nás to hnalo k onomu místu. Přístup do hory s pokladem si dle mého soudu musí člověk nějak zasloužit a nebylo by tedy moudré prozradit zde její tajemství…
To víte, k záchraně lidských životů se dnes používá mnohem sofistikovanějších metod než za dob našich dědů, kdy zbloudilého či zasypaného dobrodruha vypátral bernardýn se soudkem rumu. Oni to nejsou špatní zachránci, ale v případě neštěstí je lépe se spolehnout na profesionály z IART. Věřím, že jejich služeb budete využívat co nejméně a na další výpravě s LT Prosatín se těšíme na shledanou.
