Zlatá horečka postihla 86 lidí!
Kolik zlatých horeček už pamatuje lidský rod? Kolik nešťastných duší utopilo svoje naděje v moři bláta a písku, kde blyštivý kousek čehosi otáčí kolem dějin? Kolik bude třeba času, aby lidé pochopili, že nejryzejší zlato je třeba hledat a nacházet někde, jinde? Kolik ještě?
Bojím se, že ještě spoustu. Proč by jinak tak vyzrálé a dobrodružstvími ošlehané prosatínské společenství podlehlo opojnému cinkotu zlatých valounů a vypravilo se opět do tak nehostinné končiny, kterou Aljaška bezesporu je? Zprávy tamějších prospektorů o bohatých nalezištích v okolí města Dawson vyvolaly řetězovou reakci, která vyústila v zorganizování expedice čítající na šest desítek dětí z převážně zdejšího mikroregionu a dvacet tři kmenových členů prosatínského spolku.
Počátek výpravy za zlatem se datuje k neděli 14. 7. 2002 kdy jsme před jídelnou základní školy dali sbohem našim nejbližším a odhodlaně nabrali kurs San Francisco. Nedalo nám velkou práci rychle se adaptovat v novém prostředí, abychom mohli vyrazit na sever co možná nejdříve. Plánovaný pobyt v San Franciscu se vlivem nepříznivého počasí o 1 den prodloužil, ale tento krok vzad nám do budoucna umožnil dva kroky vpřed, neboť jsme se naučili spoustu zajímavých a užitečných věcí (uzlování, zdravovědu, orientaci s mapou a buzolou, topografické značky, různé typy ohňů a vůbec spoustu dalších praktických dovedností), jejichž neznalost by se v krutých podmínkách severu mohla tragicky nevyplatit. Nabyté vědomosti nám byly k užitku již v samotném San Franciscu, kde jsme pomohli skupince zubožených a zbloudilých cestovatelů, kteří nám posléze věnovali několik pomačkaných goldenů (měnová jednotka Spojených stanů prosatínských).
Následující den byla v plánu náročná plavba na Aljašku do přístavního města Skyway. Tento plán se začal hroutit již zrána, neb ceny lodních lístků značně překračovaly naše možnosti. Že by kapitulace v samotném začátku? I kdepak. Ke vzniklé situaci jsme přistoupili velice pružně a hned v docích jsme zakoupili materiál na výrobu lodí vlastní konstrukce. V tuto dobu již také bylo zřejmé, že se nám expedice rozpadla na několik dílčích zlatokopeckých společností a přátelská kooperace se zvolna proměnila v zajímavou konkurenci. Tento prvek celé putování za zlatem zdramatizoval a zauzlil, přičemž vzájemné působení jednotlivých těžařských subjektů by šlo přirovnat ke známému rčení „Každý chvilku tahá pilku“.
O napínavé momenty tedy nebyla nouze, okamžiky dílčích vítězství a proher byly odděleny velice tenkou linií a střídaly se mnohem častěji než vrtkavé počasí. Rozbouřené vody Pacifiku jsme všichni úspěšně zdolali a vstupní brána na Aljašku – Skyway – byla otevřena.
V průběhu příštích dnů jsme se sžívali s atmosférou drsného severu, promýšleli další cestu a vydělávali goldeny, ať už závodem o poštovní licenci, či účastí na dřevorubeckých hrách. Na pátek 19. 7. 2002 byl naplánován přechod obávané
