Děti na letošním Prosatíně postavili transkontinentální železnici napříč Severní a Jižní Amerikou
Postavit nejdelší železnici světa napříč Severní a Jižní Amerikou. Pokořit zrádné Kordillery, nepřátelsky vypadající domorodce a vypořádat se s nesnesitelnými vedry jihoamerických pamp. Právě takové mety jsme si my, odvážní dělníci vytyčili v doprovodu ochotných a oddaných investorů dne 15. 7. 2007 ve 14:00 středoevropského času před školou ve Velké Bíteši. Jelikož zbývala necelá hodinka do odplutí zaoceánské lodi s cílovou stanicí kanadský Montreal, bylo zapotřebí zkontrolovat již předem zaslané pasy a cestovní víza a potvrdit je patřičnými razítky. Čas se nachýlil a nám, dobrodruhům, nezbývalo nic jiného než se rozloučit s našimi blízkými a vydat se na dobrodružnou cestu za oceán. Takže, milí přátelé, přetočte si hodinky, dobrodružství začíná…
Mořské nemoci a jiné neduhy se naší výpravě naštěstí vyhnuly a my jsme se mohli v plném počtu vylodit na kanadskou půdu, kde nás opět čekala vstupní a vízová kontrola. Pašování a jiné nelegální počiny se neprojevily, a proto se mohlo začít s plánováním stavby. Uznejte sami, 14 dní není zase až tak dlouhá doba na otálení.
Kanada si pro nás přichystala nelehké úkoly v podobě dřevorubeckých soutěží, které však slibovaly lákavou vidinu vstupního kapitálu k uskutečnění stavby. Vrhli jsme se s plným nasazením do práce, ale brzy jsme zaslechli podivný hukot a dunění. Přirovnala bych to k valení se obrovské masy vody ze závratné výšky několika desítek metru. A skutečně… Niagarské vodopády se zprvu zdály jako nepřekonatelná překážka. Ale jak to tak bývá, více hlav více zmůže, a zdolání vodopádů se naopak ukázalo jako dobrá zábava. Nejedny šaty zůstaly suché a bez újmy. Co bylo ale důležitější, bylo překročení americké hranice a stanutí na území Nového světa.
Pro přežití a vypořádání se s drsnou krajinou plnou rudých tváří, ohnivé vody a pastvin plných bizonů jsme byli nuceni naučit se střeleckým dovednostem, které se proměnily ve slušný adrenalin. Na scéně se totiž objevili sázkaři a účastníci soutěže si mohli vsadit na své vyvolené šampióny a tím své finance pohádkově zvýšit nebo ztratit vše. Je pravda, že člověk musel občas zatnout zuby, protože ani tato hra se neobešla bez fyzických kontaktů, které někdy docela bolely. Nikdo z nás však nepočítal s problémy spojenými s objevením mrtvého indiána. Večer jsme byli vzbuzeni s tím, že náš velevážený a ke stavbě potřebný investor byl unesen indiány jako pomsta za zastřeleného druha. Rozbíhá se proto rychlá záchranná akce, při které se vydáváme za zdivočelým kmenem původních obyvatel Ameriky. Jak je ale přelstít? Jak vysvobodit našeho přítele? Nakonec se nám podaří za pomoci léčky architekta osvobodit a přivést ho zpět do našeho tábora. Do druhého dne se probouzíme s úlevou, že jsme všichni a jako dík dostáváme mapu s vyznačenými pastvinami otylých a dobře rostlých bizonů. Malé, klidně se pasoucí stádečko je spatřeno poblíž našeho tábořiště. Matka bizonice starostlivě hlídá své mládě a zbytek stáda se líně pase kolem. Nejlepší čas začít lovit. Zvířata marně prchají a za chvíli se můžeme spokojit s úctyhodným úlovkem. Čas se nachýlil a my se neúprosně blížíme k hranicím dalšího státu, Mexika.
Stát, ve kterém si konečně můžeme trochu odpočinout, kde se nebudeme muset bát o holý život a kde nám bude umožněno nasát vůni tradic a zvyků. Mexičané, hlavně potom náš mexický průvodce Juanes Carlos Salinas, nás zasvětili do výroby světoznámého moku Tequily, naučili nás, jak správně sázet fazole nebo jak si vyrobit nefalšovanou rostlinu agáve. Stavba železnice pokračuje, ale je zapotřebí důkladně zmapovat terén a vyhodnotit, kudy bude nejvýhodnější stavbu vést. Opuštění Mexika a přechod do dalšího státu je narušen obrovskou horou, která nám stojí v cestě. Nic jiného se nedá dělat, než prostřílet si cestu za pomocí dynamitu zakoupeného od J. C. Salinase za námi vyrobenou Tequilu. Pokračujeme směrem k latinské americe.
Honduras, země, v jejíž historii bylo zaznamenáno několik útoků upíry na lidi. Z vlastní zkušenosti může celá naše výprava potvrdit, že se upíři v této končině opravdu nacházejí. Dokonce jsme v noci našli zardoušeného dělníka s dírkami v krku úplně vysátého do poslední kapky. K pokračování v naší cestě jsme se s nimi museli utkat v nočním souboji, ve kterém se štěstí postavilo na naši stranu. Tímto soubojem jsme pomohli Honduraské policii, protože se zjistilo, že nejde o krvežíznivé živočichy, ale o náboženskou sektu uctívající krev.
Stavba železnice se pomalu přesouvá na území Jižní Ameriky. Život je plný překážek a nástrah, které nám mohou podkopnout nohy a další takovou překážkou se stala Panama. Hádanka pro Vás. Co Vám říká stát Panama? Ano, přesně tak. Panamský průplav. Naše expedice byla nejprve nucena vykopat, pořádně upravit a vyztužit koryto, které muselo být schopno pojmout hektolitry vody pro obrovské zaoceánské lodě. Nebáli jsme se ničeho. Umazaných kalhot od bláta, utvářejících se mozolů na dlaních a tropických nemocí.
Polovina cesty byla za námi a my se pomalu blížili ke konci naší budovatelské výpravy.Všichni jsme se těšili na odměnu za vynaložené úsilí, kterou byla oslava na všude známém karnevalu Rio de Tasov. Nechci ale předbíhat a radši se budu držet přísloví „Bez práce nejsou koláče“. Tak rychle za dalším dobrodružstvím…
Mnoho států po celém světě je zavaleno ilegálními omamnými látkami, ale bohužel naše cesta vedla i přes Kolumbii, stát, který je nejvíce s drogovou manipulací spojený. Rychle a tajně jsme jím procestovali abychom nepadli do rukou pašeráků a nebo Kolumbijské policii, která podezírá z této nelegální činnosti každého cizince.
Konečně jsme dorazili do tajemného Peru. Neznámé obrazce, plno šrotu a pár podivných individuí, to vše jsme našli po obrovské ráně, která nás vyrušila z plánování trasy stavby. Když jsme ale doběhli na místo činu, uvědomili jsme si, že část pracně postavené železnice chybí. Marťánci, kteří na planetě Zemi havarovali, sebrali kus naší železnice a byli ochotni ji vrátit pouze v případě, že jim pomůžeme získat ztracené součástky od tamních obyvatel Peru, Inků. Kde ale Inky hledat? Již nedávno objevené Machu Picchu napovídá, že se Inkové umí výborně schovávat. Tento problém však vyřešili naši podivní přátelé, kteří věděli, kde obyvatelé Peru sídlí a na nás už jen bylo součástky získat. straně. Marťánkům jsme pomohli sestavit jejich loď, popřát šťastnou cestu při jejich návratu domů a vydat se i přes čtrnáctidenní únavu dál. Konečně stát konce naší cesty, Brazílie. Ale ani tento gigant mezi zeměmi Latinské Ameriky nám nenechal průchod svým územím zadarmo. Před námi byla poslední a nejtěžší zkouška, která nespočívala ve fyzické zdatnosti, ale ve vědomostech o zemi, přes kterou jsme měli v plánu stavět. Dosáhli jsme našeho vytouženého cíle a postavili nejdelší železnici světa. Odměnou nám byla již zmíněná oslava na karnevalu Rio de Tasov, kde se samozřejmě i naše výprava zúčastnila soutěže škol samby a přichystala si pestrou škálu obleků a tanečních kreací, kterou by nám mohli leckteří Brazilci závidět.
Máme za sebou 14 dní, plných krásných zážitků a jistě chápete, že není v lidských silách vměstnat vše do pár řádků, které máme k dispozice. Tábor sice skončil, ale během roku se s námi můžete zúčastnit i dalších akcí, které stojí za povšimnutí. Další dobrodružství na víkendové akci v rekreačním středisku Kutiny s námi můžou děti zažít koncem října. Za plného chodu jsou i naše nové webové stránky www.prosatin.cz, na kterých se dozvíte více informací o dění okolo Prosatínu a za přečtení určitě stojí nadšené ohlasy zestrany dětí. Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kteří se společně s námi podíleli na organizaci letního tábora Prosatín 2007 a pomohli nám jak po finanční stránce, tak i po stránce materiální. Děkujeme hlavně: městu Velká Bíteš, firmě Bematech, řeznictví a uzenářství Sláma, Jeřábkově pekárně a okennímu obchůdku v Tasově 🙂
Za kolektiv vedoucích LT Prosatín
Hana Walowa
