Léto je již dávno za námi, stejně tak jako další ročník letního stanového tábora Prosatín. Tentokrát jsme inspiraci čerpali u známé skupiny recesistů Monty Python a táborový program zpracovali podle jejich celovečerního filmu Zloději času.
Prosatínský den D, hodina H a místo M nastal 16. 7. 2006 ve 14 hodin před jídelnou základní školy ve Velké Bíteši, kde se každoročně scházejí táborníci aby odcestovali na 14 dní plných her, nezapomenutelných zážitků a těžko uvěřitelných dobrodružství. Letos se Prosatína zúčastnilo přes 60 dětí, o které se staral 24 členný kolektiv vedoucích, instruktorů a ostatního personálu fungujících pod hlavičkou Pionýrské skupiny Velká Bíteš.
Jako tradičně jsme se snažili téma tábora do poslední chvíle tajit, abychom podnítili pro nás tak zábavné spekulace nejrůznějšího druhu a vytvořili tak žádané dezinformované prostředí. Poskytlo nám to především prostor k přípravě nedělní večerní „show“ která odtajnila poslední, zato však nejdůležitější otázku: „o čem vlastně letos tábor bude?“ Sotva děti ulehly do spacáků, zjevila se uprostřed táborového „Účka“ za doprovodu nejrůznějších světelných a zvukových efektů skupinka sedmi postav, která mezi nás zcela evidentně nepatřila! Ostřílení táborníci pochopili a celkem snadno vyzvěděli, že se jedná o partičku vesmírných dobrodruhů, cestující v čase do nejrůznějších epoch lidské civilizace, odvážejících si odtud nezměrná bohatství. Nemusím snad ani dodávat, že se jejich nabídka, společného dobývaní pokladů, setkala s všeobecným nadšením.
V pondělí ráno jsme se pomocí vesmírné mapy a stroje času přemístili do doby Dr. Emila Holuba, který na přelomu 19. a 20. století podnikal výpravy za poznáním do nitra Afriky. Připojili jsme se k jeho expedici doufaje, že od Dr. Holuba zjistíme místo, kde se nachází starodávný svitek popisující vývoj živočišných druhů. Tuto informaci jsme měli přislíbenu pouze v případě, že mu pomůžeme zmapovat místa výskytu nejrůznějšího zvířectva v africké savaně. Odpoledne nás pak pověřil odchytem několika druhů, kde jsme si jako lidé zhýčkaní výdobytky současné civilizace mohli oživit naše pradávné lovecké instinkty. Holub ocenil naši práci a spolu se svým asistentem se vydal ke kmeni, který je odborníky považován za jeden z nejstarších, a který by tedy logicky měl o svitku vědět. Bohužel z této cesty se vrátil pouze jeho asistent ve velmi zuboženém stavu. Z jeho slov jsme odečetli, že Dr. Holuba tento kmen zajal. Pod hávem noci jsme se vydali Holuba osvobodit a po dlouhém a náročném souboji s členy kmene Unga-Unga jsme dokázali nejen Holuba zachránit, ale dokonce jsme nalezli starodávný svitek. Poněkud divoký začátek tábora jsme měli tedy za sebou, poslední pochybovači na vlastní kůži poznali, že prosatínská dobrodružství jsou mnohem reálnější, než si ve své fantazii dokázali představit.
V úterý jsme se probudili jako otroci podílející se na stavbě Velké čínské zdi. Nemám sice po ruce žádné srovnání, ale odvažuji se tvrdit, že vzniklo jedinečné velkolepé dílo, které asi nemá v dějinách Prosatína obdoby. Velkou čínskou zdí ohraničené Zakázané město poskytlo půdu pro odpolední obchodování s nejrůznějšími surovinami jakými byly hedvábí, semínka vzácných plodin a larvy bource morušového. Rozkvět Zakázaného města byl ukončen večerním barbarským nájezdem mongolských kmenů vedených Čingischánem, které rozmetaly Velkou čínskou zeď v pouhé trosky.
Tento projev barbarství byl dokonale vykompenzován středečním výletem do starodávné Atlantidy, kde jsme se naopak věnovali rozvoji ducha, nejrůznějších dovedností a umění. Bohužel ani v této vyspělé a vpravdě renesanční epoše jsme nedokázali, lépe řečeno někteří z vesmírných dobrodruhů, zkultivovat své chování natolik, abychom si udrželi přízeň božstev. Někteří z dobrodruhů se dokonce pokusili ukrást vázy a jiné cennosti, což však rozzuřilo Poseidona natolik, že seslal na celou Atlantidu obrovskou potopu. Pouze ti, kteří si dokázali včas postavit kvalitní lodě schopné odolávat běsnícímu vodnímu živlu mohli doufat, že jejich život zůstane zachován.
Uvítali jsme proto další přesun, tentokrát do pravěku, kde jsme se pokusili od jednoho potulného šamana získat Věstonickou Venuši. Z jeho posunků a gest jsme pochopili, že sošku může získat pouze kmen, který bude ze všech nejsilnější a bude mít tudíž největší šanci v této drsné době přežít. V tento den se pak jednotlivé oddíly staly svými protivníky a pokoušely se ve vzájemných soubojích připravit soupeře o co nejvíce životů. Navíc se musely samy postarat o svá tábořiště, udržovat oheň, nasytit sebe i další členy své tlupy. Sepjetí lidí s drsnou přírodou však bohužel již není jako dřív, proto se nakonec šaman rozhodl sošku nevydat. Táborníci tak na vlastní kůži poznali, že úspěchy nepřicházejí samy od sebe a čas od času musí umět přijmout i porážku.
Další den jsme si to mohli dosyta vynahradit, ocitli jsme se totiž v době přímo určené k získávání pohádkového bohatství. Zlatokopové. Hledači zlatých valounků probrázdili Yukon i všechny jeho přítoky, vytěžili obrovské množství zlata a poté získali u místní banky odpovídající peněžní obnos. Ve večerním kasinu pak mnozí své úspory znásobili, jiní zase v honbě za ještě větším množstvím bankovek o své úspory přišli. Asi se nadarmo neříká: „Kdo chce víc, nemá…“ V půlce tábora jsme měli čas trošku si odpočinout, užít si něco zábavy u táboráku a v neděli přijmout rodiče během návštěvního dne.
Druhý tábornický týden jsme začali výletem do starodávného Řecka. A protože byli staří Řekové velice soutěživí i my jsme podstoupili náročný terénní závod, který se dnes nejčastěji tituluje názvem jako adventures, outdoor, nebo jiným „cool“ anglickým výrazem. Tyto moderní náhražky jsou však jen slabým odvarem toho co každoročně podstupují prosatínští táborníci. Zoceleni náročnými zkouškami jsme se v úterý vrhli do bouřlivých vod oceánu a pokoušeli se spolu s Vikingy prozkoumat a naleznout co největší počet neznámých ostrovů. Dokonce jsme využili vzájemných půtek mezi Vikingskými obry a bohy a mohli tak nepozorovaně odnést Thorovo kouzelné kladivo. Večer jsme už ale zase byli jinde, tentokrát uprostřed válečné vřavy II. Světové války. Při nočním přepadu Orlího hnízda, se nám podařil jeden nebezpečný za to však velmi hrdinský a záslužný kousek. Přímo z Hitlerova doupěte jsme odcizili nejrůznější bojové mapy a plány, kterými si chtěl podrobit velkou část Evropy.
Středeční, poněkud „divoký“ den začal rozcvičkou, kterou zcela nepochopitelně vedla partička barevných individuí společně působících pod dobře fungující obchodní značkou Teletubbies. Naštěstí jejich přítomnost netrvala dlouho a byli jsme tak ušetřeni riziku vážné psychické újmy. Záhy při ranní hygieně jsme se mohli také přesvědčit jak tuto činnost provádějí eskymáci. Nebylo táborníka, který by si nevyzkoušel koupel v Severním ledovém oceánu. To již začalo být mnohem jasnější, že se stroj času porouchal a naše další putování je tak věcí štěstí a náhody. Naštěstí jsme zakotvili nedaleko Havajský ostrovů a dosyta si užili sluníčka, modrého nebe a koupání v Pacifiku. Ještě tentýž den večer jsme pak byli přemístěni do 60. let dvacátého století, kdy jsme se spolu s generací květinových dětí zúčastnili pověstného hudebního festivalu Woodstock. Bohužel nemáme tolik prostoru, abychom na stránkách Zpravodaje tuto kolosální akci blíže přiblížili, proto čtenáře odkazuji na zářijové vydání časopisu Exit 162, kde je této výjimečné události věnován samostatný článek.
Následující den jsme ve starověkém Egyptu pomáhali královně Nefer Seti rozvíjet drobnými živnostmi tamní společnost. Odpoledne jsme pak na její počest stavěli pyramidy a protože šlo o velice zdařilé stavby, nezapomněla se nám také náležitě odměnit.
Naše putování za poklady dostalo nečekaný spád, když jsme po pátečním probuzení zjistili, že místo kam jsme po celý tábor ukládali získané poklady a cennosti bylo prázdné. Nebylo pochyb o tom, že vesmírní dobrodruzi na nás ušili pěknou boudu a společné bohatství sprostě uloupili. S tím jsme se pochopitelně nemohli a hlavně nechtěli smířit a vydali jsme se po jejich stopách. Během této náročné a nakonec i úspěšné honby se ukázalo, jak prospěšné byly všechny zkoušky, kterými museli všichni účastníci v průběhu celého tábora projít. Nalezené poklady byly tou nejlepší, největší a také doslova nejsladší odměnou, jakou mohli táborníci vůbec získat.
Sice před námi byly ještě 2 táborové dny, ale každý už cítil ten nepříjemný pocit, že Prosatín 2006 přijíždí do cílové rovinky. Sobotní táborák byl pak očekávanou tečkou za dalším ročníkem, který byl, soudě dle bezprostředních i pozdějších ohlasů, hodnocen jako jeden z nejzdařilejších. Velmi si vážíme takového hodnocení, vždyť spokojenost dětí je naší největší odměnou za vynaloženou práci, ale současně také motivací a závazkem do dalších let. Věřím, že se se spoustou dětí setkáme na Prosatíně 2007, ale také na nejrůznějších víkendových akcích, kterými chceme zpříjemnit dlouhé čekání na další tábor. V plánu máme již klasickou říjnovou akci na Kutinách, zimní akci na Klečanech, anebo jarní víkendová odpoledne. Ovšech těchto akcích budete včas informováni prostřednictvím plakátů na ZŠ Velká Bíteš, na PBS a jiných osvědčených místech.
Závěrem chci upřímně poděkovat všem, kteří nám v celkem obtížném období s organizací tábora pomohli. Mezi největší sponzory patřili tradičně: město Velká Bíteš, Jeřábkova pekárna, Řeznictví a uzenářství Milan Sláma a Nápoje Loukotová. Děkujeme.
Za LT Prosatín
Marek Loucký
