Zlatá horečka postihla 86 lidí!
Kolik zlatých horeček už pamatuje lidský rod? Kolik nešťastných duší utopilo svoje naděje v moři bláta a písku, kde blyštivý kousek čehosi otáčí kolem dějin? Kolik bude třeba času, aby lidé pochopili, že nejryzejší zlato je třeba hledat a nacházet někde, jinde? Kolik ještě?
Bojím se, že ještě spoustu. Proč by jinak tak vyzrálé a dobrodružstvími ošlehané prosatínské společenství podlehlo opojnému cinkotu zlatých valounů a vypravilo se opět do tak nehostinné končiny, kterou Aljaška bezesporu je? Zprávy tamějších prospektorů o bohatých nalezištích v okolí města Dawson vyvolaly řetězovou reakci, která vyústila v zorganizování expedice čítající na šest desítek dětí z převážně zdejšího mikroregionu a dvacet tři kmenových členů prosatínského spolku.
Počátek výpravy za zlatem se datuje k neděli 14. 7. 2002 kdy jsme před jídelnou základní školy dali sbohem našim nejbližším a odhodlaně nabrali kurs San Francisco. Nedalo nám velkou práci rychle se adaptovat v novém prostředí, abychom mohli vyrazit na sever co možná nejdříve. Plánovaný pobyt v San Franciscu se vlivem nepříznivého počasí o 1 den prodloužil, ale tento krok vzad nám do budoucna umožnil dva kroky vpřed, neboť jsme se naučili spoustu zajímavých a užitečných věcí (uzlování, zdravovědu, orientaci s mapou a buzolou, topografické značky, různé typy ohňů a vůbec spoustu dalších praktických dovedností), jejichž neznalost by se v krutých podmínkách severu mohla tragicky nevyplatit. Nabyté vědomosti nám byly k užitku již v samotném San Franciscu, kde jsme pomohli skupince zubožených a zbloudilých cestovatelů, kteří nám posléze věnovali několik pomačkaných goldenů (měnová jednotka Spojených stanů prosatínských).
Následující den byla v plánu náročná plavba na Aljašku do přístavního města Skyway. Tento plán se začal hroutit již zrána, neb ceny lodních lístků značně překračovaly naše možnosti. Že by kapitulace v samotném začátku? I kdepak. Ke vzniklé situaci jsme přistoupili velice pružně a hned v docích jsme zakoupili materiál na výrobu lodí vlastní konstrukce. V tuto dobu již také bylo zřejmé, že se nám expedice rozpadla na několik dílčích zlatokopeckých společností a přátelská kooperace se zvolna proměnila v zajímavou konkurenci. Tento prvek celé putování za zlatem zdramatizoval a zauzlil, přičemž vzájemné působení jednotlivých těžařských subjektů by šlo přirovnat ke známému rčení „každý chvilku tahá pilku“.
O napínavé momenty tedy nebyla nouze, okamžiky dílčích vítězství a proher byly odděleny velice tenkou linií a střídaly se mnohem častěji než vrtkavé počasí. Rozbouřené vody Pacifiku jsme všichni úspěšně zdolali a vstupní brána na Aljašku, Skyway, byla otevřena.
V průběhu příštích dnů jsme se sžívali s atmosférou drsného severu, promýšleli další cestu a vydělávali goldeny, ať už závodem o poštovní licenci, či účastí na dřevorubeckých hrách. Na pátek 19. 7. 2002 byl naplánován přechod obávaného Chilcootského průsmyku. Motivace našich mladých zlatokopů byla však natolik velká, že někteří překonali tuto soutěsku mnohem dříve než leckterý ze zasloužilých členů prosatínské expedice. Následující dva dny, jsme využili k regeneraci sil a doplňování zásob. V tomto období se také dalo poprvé vystopovat na všech zúčastněných jisté chvění, protože všem bylo jasné, že se Dawson zvolna přibližuje. Snad právě proto jsme nevnímali možná rizika a na Stezku mrtvého koně jsme vyrazili naprosto nepřipravení. Nešlo o nic menšího než o přežití, ale i v takto těžkých podmínkách jsme prokázali velkou odvahu, silnou mysl a k večeru nám Stezka mrtvého koně ležela u nohou, tedy spíše pod nohama. Nikoho pak nemohlo udivit, že závěrečnou část tohoto úseku, Kaňon smrti, jsme překonali jen tak mimochodem, jako by to snad ani nebylo nejobávanější místo, hemžící se různými podvratnými živly. Ovšem ty nejdůležitější zkoušky nás teprve čekaly.
Naprosto bez respektu jsme se vrhli do peřejí Bílý kůň, což byl nejnebezpečnější a nejzrádnější úsek našeho putování do města Dawson. Divoký vodní živel si s loďkami dělal, co se mu zlíbilo, nechtěl být pokořen, avšak nakonec se musel sklonit před nezměrnou vůlí a vytrvalostí naší výpravy. Příštího dne jsme naznali, že infarktových momentů jsme zažili již dostatek a není třeba vyhledávat další, proto jsme se uchýlili k odpočinku, obnově sil a důkladnému občerstvení. Putování za vysněným cílem vbíhalo do cílové rovinky, napětí se pomaličku polehoučku stupňovalo a atmosféra zlaté horečky gradovala. Okamžitě po příjezdu do Dawsonu si naši mladí zlatokopové otevřeli své živnosti (kadeřnictví, řezání dřeva, taxi, prádelna, věštírna, roznášení vzkazů atd.) a začali si vydělávat peníze, které budou třeba ke koupi zlatokopecké výbavy a jak už to tak chodí, ke koupi nejrůznějších povolení.
Byl pátek 26. 7. 2002, zbývalo popsat poslední tři prázdné listy z deníku naší výpravy a všichni jsme cítili, že nám pořád něco schází, zlato. Jenže hledat zlato je snad ještě horší než hledat onu jehlu v kupce… no sami víte. Osud nám však byl nakloněn a dopoledne nám přihrál do cesty poněkud neopatrnou skupinku ostřílených zlatokopů, kteří nám ve své rozepři vyzradili určité informace, po jejichž významu jsme se okamžitě začali pídit. Sotva půldruhé hodiny stačilo k tomu, aby ti lepší z nás věděli, kde jsou výnosnější lokality a do jakých míst je třeba upřít pozornost. K tomu, abychom se stali pohádkovými boháči, zbývalo jediné, odlehčit celou oblast od přebytečného zlata a směnit je v bance za goldeny. Do večerního salónu jsme tak vstupovali s pořádně napěchovanými peněženkami a mohli si dovolit prohýřit nějakou tu částku v kasinu.
Říká se, že tam, kde něco končí, opět něco nového a krásného začíná. No nevím můžeme však alespoň doufat, že nádherné chvíle strávené mezi zlatokopy budou mít někdy pokračování. Co třeba hned příští rok na Prosatíně?
Marek Loucky za kolektiv vedoucích LT Prosatín
Zpravodaj Velké Bíteše, říjen 2002
