Ropnou krizi vyřešil milionový brouk aneb nebýt tábora, co bychom lili do aut?
Dostal jsem za úkol napsat letos zase pár řádek o táboru Prosatín. Když si vzpomenu na pár posledních táborů, tak si říkám. to nemůže být náhoda! Ptáte se co? No přeci to, že velké světové události vždy zasáhnou náš tábor tak velkou měrou, že původně vymyšlený a naplánovaný program nemá cenu realizovat, protože těsně před odjezdem na něj před nás osud postaví takovou výzvu, že jí prostě není možné odolat. Jen pro připomenutí, loni to byla cesta kolem světa za čtrnáct dní a to podotýkám bez použití letecké dopravy! Říkal jsem si, co se asi stane letos…
Zprvu se nedělo nic hodného zvláštního zřetele. Zdravotnice si v klidu vybírala potvrzení o zdravotním stavu dětí, vedoucí chodili mezi rodiči a dostávali instrukce, jak s tím kterým jedincem zacházet. Už už jsem si říkal, že letos vše proběhne podle předem schváleného plánu, tedy klasický klidný tábor, nějaká ta bojovka, táboráky, táborová olympiáda a tak. To, co se však v dalších okamžicích odehrálo opět překonalo všechna moje očekávání a vize. Z dálky se k nám blížila skupinka arabských miliardářů – ropných šejků společně s postavičkou, která na první pohled moc důvěry nevzbuzovala.
Ti pánové byli skutečně na dně, z toho, co nám povídali nám bylo jasné, že je postihla obrovská katastrofa, jejich vrty vyschly. Ona podivná postavička, která s nimi šla byla jejich poslední naděje na znovuzískání majetku, byl to entomolog, který jako jediný znal potvůrku, která dokáže ropu najít. Ukázal nám ještě, jak onen brouček, jehož nazýval milionovým, latinsky petroleus ropensis, vypadá a nám, vedoucím, bylo jasné, že se nám původně plánovaný program hroutí pod rukama jako domeček z karet. Výzva byla pro dobrodružná srdce táborníků přeci jen moc velká, takřka jednohlasně jsme se shodli – jdeme do toho, najdeme jim toho brouka a tučná odměna nás nemine. Kdybychom ale tušili…
První den proběhl v duchu velkých příprav. Nejstarší chystali základnu pro příjezd zbytku pátračů, ač se jim to chvílemi nelíbilo, sami nakonec uznali, že jsou prostě věci, které se udělat musejí. Po proběhnutí těchto nezbytných příprav už nic nebránilo tomu, abychom se vydali pátrat po broučkovi.
V pondělí jsme ještě nějaký čas strávili učením se věcí, které by nám na cestě mohly přijít vhod. Odpoledne potom proběhla prověrka získaných znalostí. Pokud pátrači odpovídali správně, dostávali indicie, které je měly dovést k cíli. Z kusých informací se dovtípili, že petroleus ropensis se nachází pouze v oblasti písečných bouří, do které se ale dá dostat pouze pomocí velké brány, tzv. SG-1. Tu ovšem nemáme. Velká brána se navíc skládá se sedmi segmentů, ty také nemáme, ale dá se k nim dostal pomocí malé brány, tzv. SG-2. Tu ale také nemáme, Respektive máme, ale nefunguje, protože jí chybí přenašeč. Takže naše cesta musí nejprve vést ke krvelačným nomádům, kteří mají přenašeč společně s velkou bránou. Získání těchto dvou přístrojů nebyla skutečně procházka růžovým sadem, ale vyčerpávající boj v náročném terénu. Naštěstí se nám asi po dvou hodinách podařilo ukořistit jim tyto věci.
Po té, co jsme se svolali dohromady, což nebyl nikterak lehký boj už nám nezbývalo než jít po prvním segmentu.
Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že malá brána nás sice vždy přivede k jednotlivým segmentům, ale ona zkratka SG neznamená nic jiného než Star Gate, čili hvězdná brána. Budeme tedy hledat jednotlivé segmenty po různých galaxiích. Vidina odměny od šejků byla však větší než strach z neznámého a tak jsme bránou zatočili a čekali, co se bude dít. A dělo se. Ocitli jsme se v naprosto neprobádané galaxii, kde jsme museli plnit rozličně úkoly, jen proto, abychom získali každý symbionta, se kterým jsme nakonec splynuli, toto splynutí nám vyneslo segment do SGjedničky.
Poznávání dalších a dalších galaxií nám přivedlo jedno zásadní zjištění, ve většině více či méně, spíš více, prší. Další segmenty jsme získávali také velice těžko, ale nebylo to až tak zlé. Museli jsme si například zasoutěžit na vodní olympiádě, jindy sehnat co nejvíce zvířat nebo projít zatěžkávací zkouškou, při které byla prověřena jak naše rychlost, tak naše znalosti a odvaha.
Všechno ale bylo slabé proti získání posledního segmentu. Ten jsme museli v noci ukrást divokým mimozemšťanům, kteří si to ale nechtěli nechat jen tak líbit a kteří nám ještě navíc stihli ukrást naši SG-1, zlikvidovat jejich životodárné ohně, tím je ochromit a ukořistit jejich segment se zprvu zdálo jako nemožné. Nakonec jsme zjistili, že pomůže jediné – dát dohromady síly nás všech. Potom už jen najít SG a čekat, co se stane. A bylo to skutečně velkolepé. V čele špalíru vytvořeného z loučí stála naše SG a čekala na zasunutí posledního segmentu, s rozechvěním jsme ho zasadili a ani jsme nestačili odstoupit a brána se rozzářila, kolem ní ze země vytryskla oblaka dýmu ve kterém se ztrácela. Nedokážete si ani představit naše nadšení, když jsme zjistili, že brána funguje a přenesla nás do oblasti výskytu písečných bouří.
A teď už jen zdánlivá maličkost, najít v této oblasti brouka. Na první pohled triviální záležitost, ve skutečnosti neskutečně dlouhé putování v nesnesitelném horku a suchu, na něž jsme nebyli po pobytu na deštivých planetách vůbec připraveni. Po strastiplné cestě jsme však užasli, našli jsme brouky. Rychle zpět na základnu, tam už na nás čekali šejkové. Ukázali jsme jim svoje objevy, zjistilo se však, že ne každý brouk je pravý petroleus ropensis. Přeci jen jsme jim ale několik exemplářů předali. Za to nás čekala odměna v podobě velkolepé oslavy a pochopitelně druhého dne obrovský balík sladkostí. Nakonec již zbýval pouze přesun na naše původní místo a jediný bod z původně plánovaného programu – totiž závěrečný táborák.
Co z toho tedy plyne pro vedoucí do dalších let? Jednoduché ponaučení – nechystat program, stejně bude všechno jinak, nechce se mi ani domýšlet, kdo nás může přijít požádat o pomoc příští rok, lovci mamutů? Egyptský faraón? Zlatokopové? Athéňané? Nebo snad Emil Holub? A co takhle Jan Tleskač? Nevím. Každopádně by se na tomto místě hodilo poděkovat všem, kdo se na přípravě tábora podíleli, neboť bez nich by takřka sedmdesát dětí z Bíteše a okolí bylo o spoustu zážitků chudší. Když už jsem u toho děkování, nesmím zapomenout na Městský úřad Velká Bíteš, jež nám každoročně pomáhá s dopravou a v neposlední řadě na Bítešské firmy Supellex pana Kašpara, Potraviny Návrší paní Kratochvílové, Papírnictví paní Doubkové a pekárny pana Jeřábka bez jejichž pomoci by se nedala cena tábora držet na současné úrovni a tábor by se tak stal méně dostupný.
Za vedení tábora Pavel Matoušek
Zpravodaj Velké Bíteše, říjen 2001
