Jak jsme místo k Tasovu vyrazili na cestu kolem světa
Jednu parnou červencovou neděli, kterých bohužel nebylo v letošním roce mnoho, v době, kdy většina obyvatel našeho malebného města vyráží na odpolední procházky, se u školní jídelny začal srocovat dav dětí, jejich rodičů a mladých lidí z Velké Bíteše a okolí. Většina kolemjdoucích si myslela, že děti zase odjíždějí na Prosatín, tábor, který si již mezi bítešskou drobotinou získal svoji pověst a pro některé děti se stal nezastupitelnou součástí prázdnin. Tento názor sdíleli patrně i všichni zúčastnění, tedy děti, jejich rodiče a dokonce i my, vedoucí. Malou chvíli před nástupem do autobusu se však stala událost, která naprosto otočila běh původně poklidně koncipovaných budoucích dní…
„Velkolepá sázka… Milionová odměna… Reformní klub už neví, co si vymyslet…“ tak takovéto a podobné výkřiky se ozývaly z úst kolportérů, kteří rozrazili nás čekající na velmi podivném vozidle modré barvy, ostatně jak už to bývá u pouličních prodavačů novin zvykem, prostě potřebovali udělat pořádný rozruch, aby prodali co nejvíce výtisků zvláštního vydání „Sunday Chronicle“. Pochopitelně, že jsme nezůstali k jejich výkřikům neteční, naopak, takřka všichni jsme si jeden výtisk novin vzali, abychom se dozvěděli, cože to za–velkou událost stálo těmto renomovaným novinám za zvláštní vydání. A co jsme se nedočetli, prestižní londýnský pánský klub, jehož členy jsou pouze pánové z nejvyšších a nejbohatších společenských vrstev spolu opět uzavřeli sázku o to, za jak krátkou dobu lze vykonat cestu kolem světa. Teď byl stanoven termín na pouhopouhých čtrnáct dní. Tomu, komu bude tento termín stačit k cestě přes všechny kontinenty se usnesli vyplatit sumu v řádu milionů liber šterlingů. Nám, odvážným a zkušeným cestovatelům bylo vše jasné, zkusit to, ale co s těmi dětmi, které jsme měli původně vzít na tábor? Několik prohozených slov navzájem a všem to bylo jasné, do Tasova se sice všichni těší, ale cesta kolem světa je lákavější. Jdou tedy s námi. Rozloučili jsme se s rodiči a vyrazili.
A kam mohla naše první cesta vést jinam než právě do Reformního klubu, abychom se dozvěděli více. Tam jsme dorazili, někteří autobusem, ti otrlejší pěšky, už asi za tři hodiny. Na místě samém jsme se dozvěděli, že soutěž je vyhlášená pro maximálně čtrnáctičlenné skupiny cestovatelů. Naším úkolem bude vydat se na cestu z Londýna do Londýna přes Evropu, Afriku, Rusko, Japonsko, Austrálii, Antarktidu a Ameriku. Rozhodli jsme se tedy jít si odpočinout a načerpat síly pro jistě strastiplnou cestu.
Další den byl již ve znamení velkolepých příprav. Nejprve jsme museli méně zkušeným cestovatelům předat něco z našich bohatých zkušeností a dovedností. Naučili jsme je rozdělávat ohně, morseovku, uzlovat, orientovat se v terénu podle mapy a buzoly, ošetřit si poranění a udělili jim různé další praktické rady, které se jim jistě po cestě budou hodit. Dalším nelehkým úkolem bylo sehnat si potřebné vybavení na cestu, lyže, saně, zbraně, teplé oblečení, lehké oblečení, dobré obutí, špatné obutí… Teď už nám chybělo pouze jediné a to něco na obranu proti trudomyslnosti, o tomto nebezpečí velice poutavě pojednává poslední český polyhistor Jaroslav da Cimrman ve svojí hře „Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem“, nebudu se tedy o něm rozepisovat, doporučili jsme našim cestovatelským skupinám, aby si vyrobili do každé skupiny komický převlek, jenž je dostane z trudomyslné nálady. Večer byla pak z těchto převleků uspořádána velkolepá módní přehlídka. Na cestu jsme byli vybaveni po praktické i teoretické stránce velice dobře a tak jsme se vydali přes Francii do Afriky.
Bohužel již ve výše zmiňované Francii nás čekalo velice nepříjemné zdržení. Všechny naše cestovatelské skupiny byly totiž obviněny ani už nevím z čeho a vsazeni do žaláře v pevnosti Boyard. Naštěstí se nám podařilo získat klíče od tohoto jistě velice krutého vězení a utéci z něj. Báli jsme se však onoho velkého zdržení. Urychleně jsme se tedy přepravili do Afriky. V Africe jsme se dozvěděli, že bychom si mohli nějakou tu libru přivydělat lovem zvířat pro Londýnské muzeum, museli jsme se však vyhnout zvířatům chráněným a nebezpečným, po zjištění, která jsou to zvířata jsme se vydali na lov. Kořist byla velká a odměna od muzea nás neminula. Po takovémto dnu nám právem náležel zasloužený spánek, ale náhoda tomu opět chtěla, že bylo vše jinak.
V noci totiž přišla zpráva, že se v Africe ztratil náš krajan, cestovatel Emil Holub, nechat ho v zajetí lidožravého kmene Zulu, to bychom si nemohli odpustit. Proto jsme se pod rouškou noci vydali za zvukem jejich bubnů a Emila osvobodili. Jaké však bylo naše překvapení, když nás zpáteční cesta přivedla do Ruska. Neměli jsme ale už síly přemýšlet, kde jsme mohli zabloudit, proto jsme ulehli ke spokojenému spánku.
Ovšem to ráno, na vlastní kůži jsme poznali, kdo to jsou burlaci na Volze. Jinak se tam neudálo nic tak strašného, až na jeden jaderný výbuch, kdy na dekontaminaci musela odjet většina zkušených cestovatelů.
Pak už jsme rychle pokračovali do Japonska. Tam jsme se dozvěděli něco o stavbě Japonských zahrad a sami jsme si to vyzkoušeli. Společně s mistry Kung-Fu jsme také přivítali slunce. A podívali jsme se na japonskou pouť. Dalším cílem naší cesty byla Austrálie, celkem bezproblémová země až na tu buš, nikdy totiž nevíte, kdy přijde období velkých dešťů a proto jsme si museli postavit přístřešky proti velké vodě a dešti. Jak na to nám poradili vojáci, kteří nám přijeli ukázat techniku a zbraně.
A teď už toho nezbývalo mnoho, zdánlivě. V Antarktidě jsme si prodělali patrně nejteplejší den z celé cesty, no přeci jen na tom globálním oteplování něco bude. Teplota ale neklesla pod bod mrazu a tak jsme mohli absolvovat zimní olympijské hry, s disciplínami jako hod sněhovou koulí, běh na lyžích, skok na lyžích, golf na ledové kře, jízda na skibobu a podobně. Z Antarktidy jsme celkem rychle dorazili do Ameriky, kde nás čekala cesta z jihu na sever. Patrně nejkrutější část naší cesty, naprosto zamíchala dosavadním pořadím, bloudili i nejzkušenější cestovatelé a byli nakonec rádi, když se živí a zdraví za soumraku přeplavili do Velké Británie. Po cestě na ně totiž čekala spousta nebezpečných indiánských kmenů, strmých skalních útesů a divokých řek.
Konečně jsme tedy stanuli na půdě staré dobré Británie, bohužel na jejím severním cípu, museli jsme tedy ještě procestovat Británii ze severu na jih, při srovnání s Amerikou to už byla pouhá třešnička na pomyslném cestovatelském dortu. Znaveni, ale šťastni jsme dorazili až do Londýna, tam jsme si v Bank of London vyzvedli svoje výhry a za vydělané peníze hýřili a oslavovali v tamních podnicích až do pozdních nočních hodin. Po takovéto noci nás už čekal pouze den odpočinku a večer u ohně.
A co říci závěrem? Snad jen, že jestli máte rádi táborovou romantiku v přírodě, nebojíte se spaní vespacáku pod stanem a nejste lenoši, zkuste se příští rok přihlásit na tábor a uvidíte, kam se zase podíváme. Rád bych též poděkoval městu Velká Bíteš a panu Jeřábkovi, za jejich materiální a finanční podporu tábora.
Pavel Matoušek (Mates)
Zpravodaj Velké Bíteše, říjen 2000
